Hory jako umění

Obdivuju surrealismus. Líbí se mi jeho nápaditost, rafinovanost a hravost. Zatím ale moje kreativita nedosáhla takového uvolnění, abych byla schopná namalovat surrealistický obraz (i když jsem se o to nejednou v náznacích pokoušela). Naopak nikdy jsem nespatřovala poutavost v krajinomalbě. Na výstavách jsem krajinky nezaujatě míjela, a když se mě někdo zeptal, co maluju, zda to jsou krajinky, málem jsem se nesouhlasem otřepala. Jako už mnohokrát se ale ukázalo, že prastaré rčení „nikdy neříkej nikdy“ nebylo proneseno zbůhdarma.

Před dvěma lety mi vyšel článek v internetovém časopisu Trekink.cz (http://www.treking.cz/blog/hory-jako-umeni.htm), kde jsem popisovala hory jako zdroj inspirace. To jsem tehdy ovšem koketovala s výše zmíněným surrealismem a každému obrazu jsem toužila vtisknout nápad. Ta opravdová vášeň pro hory se v mé malbě projevila až nyní. Poté, co jsem se 10 měsíců věnovala symbolismu a pracovala na sebekoučovacích kartách, potřeboval můj mozek oddech. Naopak ruce nedokázaly z rozjetého vlaku 5 až 7 nových obrazů týdně jen tak vyskočit, proto jsem bezmyšlenkovitě sáhla po fotkách mého kamaráda Honzy Novotného, který dokáže objektivem zachytit krásu přírody (a nejen přírody). Ty fotografie samy o sobě byly uměleckým dílem a já neodolala výzvě pokusit se o podobně dokonalé vlastní ztvárnění. Vybrala jsem si jako předlohy fotky ze společných výletů po Jeseníkách – po horách, které jsou mému domovu i srdci nejblíže.

Velkolepé scenérie si žádají velké plochy. Nespokojovala jsem se už s malými formáty pláten, potřebovala jsem se rozmáchnout a zdůraznit velikost hor i prožitých chvil. Dostala jsem se až na rozměr 140×70 cm. Když jsem potřebovala na poslední chvíli před první výstavou vytvořit ještě pár obrazů a narychlo namalovala čtyři kousky 30×40, doma se podivovali, co že jsem se dala na tvorbu poštovních známek. Před Vánoci 2016 jsem v Rýmařově uspořádala výstavu LionART na horách a samotnou mě překvapilo, jak dobrý pocit ve mně krajinomalba vyvolala.

Nechtěla jsem tohle nově nalezené téma jen tak opustit, proto jsem přijala nabídku starostky Ondřejova a uspořádala výstavu na místní kolibě. Přimalovala jsem pár ondřejovských motivů a přizvala k sobě sousedku z vedlejší chalupy, která nafotila nádherné fotky vesnice i okolí. Máma podle těchto fotografií vytvořila pár svých obrázků a společně jsme uspořádaly jednodenní výstavu, která se poté přesune do Galerie u stromu poznání v městské knihovně v Rýmařově. Výstava potrvá do konce února a já už mám spoustu dalších nápadů, jak v dříve podceňovaném tématu pokračovat.

203_Vřesová studánka