Nepál

Jsou to čtyři měsíce, co jsem sbalila batůžek a jela poznat na vlastní oči nejznámější část této země. Mým cílem byl základní tábor pod nejvyšší horou světa. To místo, o kterém se tak často píše v knihách, které je cílem turistů z celého světa a startem mnoha jiných, kteří míří výš, až na vrchol.

Bylo nás osm a každý tu byl z trochu jiného důvodu. Tím mým byla samotná příležitost. Nemám celoživotní cíle a touhy, beru to, co přijde. A tohle přišlo znenadání.

Co si představíte, když se řekne jméno této exotické země? Nepál… zamyslete se na chvilku.

Dnes jsou to pro mě odstíny hnědé a šedé, tvrdá země porostlá pouze mechem a lišejníkem. Jsou to yačí koblížky sušící se na kamenných zídkách. Je to zpěv větru. Hory tyčící se od údolí, kde je omývají dravé řeky, až po ledové vrcholky. Na takové hoře se vystřídají všechny barvy. Rododendronové háje se mění v kleč, kleč v mech, mech v led. Nepál je pro mě vůní prašných ulic Káthmándú, pestrých barev, koření a modlitebních vlaječek. Jsou to černí ptáci na vrcholech skalnatých hor a ohmatané modlitební mlýnky. Mantry psané v sanskrtu a čhorteny u cesty. Jsou to lidé s hlubokými vráskami a bezzubými úsměvy.

Ta zem vám zvláštně přiroste k srdci. Už teď vím, že až se jednou do Nepálu vrátím, bude to jako vracet se domů.

602_Gokyo