Po dlouhém období prstomaleb přišel nový směr. Čekala jsem to dřív, čekala jsem něco úplně nového, ale tohle mě zasáhlo plnou silou. I když si to hledalo cestu postupně.

Začátkem roku se mi do života vkradla secese. Napřed mi kamarád nabídl výstavu ve známé secesní budově v centru Ostravy (spoiler - dál než ke slibům jsme se nedostali) a pak přišla velká zakázka na výmalbu jídelního vagónu z počátku 20. století a s tím spojená nabídka udělat výstavu obrazů nejen v hotovém vagónu, ale i v tovární kavárně. Jenže pro tyhle příležitosti se mi moje stávající tvorba nehodila. Barevné a divoké prstomalby by byly pro tyhle prostory zkrátka moc. O celém projektu jídelního vagónu píšu zde. Důležité je ale to, že když jsem po třech měsících složitý motiv divokých kosatců dokončila, cítila jsem, že potřebuju pokračovat. A v ten samý moment jsem objevila uměleckou školu Milan Art Institut a směr abstraktního realismu.

Věděla jsem, že to je ono. Ačkoliv abstrakce mi nikdy nešla a taky jsem nikdy nechtěla malovat květiny. Jenže úplně stejně jsem nikdy nechtěla malovat krajinky ani zvířata. Najednou jsem úplně přesně věděla, co chci vytvořit. Byly to mé vlastní nápady, které kombinovaly nově objevenou techniku, celou škálu médií a vlivů posledních měsíců. Secese mi do obrazů zasadila florální motivy, kontury a složitost motivu. Opět jsem oprášila akrylové barvy, které mi posloužily k tvorbě abstraktního pozadí, a na ně jsem vytvořila olejové popředí. Navíc ve vagónu jsem objevila kouzlo akrylových fixů a ty obrazům vykreslily třetí rozměr.

Až když jsem malovala třetí obraz, došlo mi, že motivy, které ke mně úplně přirozeně přichází, jsou vzpomínky na dětství a na zahradu mé babičky. Často mi četla knížku Tajemná zahrada od F. H. Burnetta a vzbudila ve mně zájem o květiny. Tento zájem opět po mnoha letech vzkřísila moje vlastní zahrada a společně s mytologií a dávnými legendami se vepsala do nové série obrazů.